Má cesta ke spokojenosti v těle

Ahoj!

Chci s vámi posdílet příběh o mém těle, stravě, cvičení, spokojenosti, sebehodnotě, sebetrýznění, zoufalství a naději…

Nikdy jsem nebyla “tlusté” dítě, vlastně jsem v naší rodině byla oproti ostatním hubeňour. Do sportovních kroužků jsem nechodila, ale každý den jsem lítala venku s ostatními dětmi a pohybu jsem měla dost.

Ale i tak se našly detaily, které jsem na sobě a na svém těle nesnášela.

• Husté tmavé obočí
• Obrovský předkus
• Chlupaté nohy a ruce (soucítím s každou tmavovláskou)
• Ještě dříve to byly brýle a klapka na oku (i když to bylo ve školce, pamatuju si pocity zoufalství, vzteku a studu do teď)

Pamatuju si, jak mi asi v patnácti letech kamarád řekl, že mám velký rosolovitý zadek. Nikdy před tím jsem to neřešila, ale jakmile na to kamarád upozornil, píchlo mě u srdce a když jsem se na svůj zadek podívala, uviděla jsem to, co viděl on.

A tak se k dalším mindrákům přidal i zadek.

Zbytečně vás nebudu napínat. 

• Zuby se mi díky rovnátkům srovnaly (i když to nebyl konec mé cesty ke spokojenosti se zuby, ale o tom někdy jindy)
• Obočí jsem si nechala vytrhat a vytvarovat
• Oči se mi srovnaly a 
• Smířila jsem se s tím, že jsem tmavovláska a ruce si prostě holím. Cítím se tak lépe.

Teď o tom těle.

Na střední na intru jsem s kamarádkou začala cvičit podle videí (hlavně podle Jillian a Shaun T.), do toho jsem přidala plavání, běh, kruhové tréninky a KALORICKÉ TABULKY.

Začala jsem si všechno jídlo vážit a zapisovat. Cokoliv jsem dala do pusy mi muselo sedět do tabulek. Jedla jsem víceméně pořád to samé dokola. Myslím, že jsem dodržovala 100g bílkovin, 220g sacharidů a 50g tuků.

“Hardwork is paying off”

Nabrala jsem svaly, shodila podkožní tuk, vyrýsovala si buchtičky, dostala se na 55 kg (měřím 171 cm), byla schopná uběhnout 7 km v kuse! Byla jsem spokojená a pyšná!

Ale jak jsem stravu víc a víc řešila, začalo mě často bolet břicho ze stresu a už to nebylo ono. 

V osmnácti jsem začala chodit na brigádu do KFC. Jelikož jsem neměla tolik času, přestala jsem cvičit a vařit si. Pohyb jsem si vynahradila dlouhými směnami, kde se člověk opravdu nadřel. Se stravou to bylo horší – prakticky jsem jedla jen smažená kuřata a hranolky a do toho hodně pila alkohol.

I tak jsem si postavu udržela, nějak takhle jsem vypadala, když jsem se v září 2017 odstěhovala do Plzně s padesátišesti kily.

Oproti mým 200 hodinám měsíčně v KFC jsem pracovala pouze 3x týdně tři hodiny jako lektorka AJ, poté jsem si přidala baristování. Můj alkolajfstajl zůstal, hodně jsem pila pivo a začala jsem (snad poprvé v životě) přibírat. 

Za první rok v Plzni jsem přibrala 10 kilo. A poprvé v životě se mi stalo, že mi můj kluk řekl, že jsem tlustá. A ne jednou. 

(Haló, pomůžete mi zhubnout, když mi řeknete, že jsem tlustá?? NE!)

Staly se nějaké události a v srpnu 2019 jsem odletěla na půl roku do Indonésie jako dobrovolník, držela jsem se cca na těch 68 kilech, což je v Evropě pohodička.

Ale mezi těmi droboučkými asiatkami jsem si připadala fakt jak nechutný obr! V té době jsem věřil, že i hubená holka by mezi nimi vypadala jako hromotluk. To jsem opravdu začala chytat komplexy méněcennosti, pořád jsem se porovnávala s ostatními a chtěla zhubnout. Cvičila jsem, ale žádná změna, spíš jsem přibírala.

V březnu 2020 jsem se vrátila domů, začala korona, našla jsem si přítele, v září se k sobě nastěhovali a začala druhá vlna korony. Ta mě smetla hrozným způsobem.

Fakt jsem se stała obětí korony. Pracovala jsem z domova, vůbec nechodila ven, nestýkala se s lidmi, izolovala se (dřív jsem byla megaspolečenský člověk), byla v depkách, vyčerpaná, nic mě nebavilo.

Přibrala jsem na 74 kg a začala vážně “intenzivně” hubnout.

“Aha, na střední mi fungovaly kalorický tabulky, jdu do toho znovu.”

Spočítala jsem si makra a začala jíst podle nich. Výsledek? Nic jsem neshodila, přibrala jsem ještě víc. Pořád jsem měnila nastavení tabulek, vážila se dvakrát denně a při pohledu do zrcadla se mi chtělo brečet. Nic nefungovalo.

“Jsi nejtlustější holka s jakou jsem kdy chodil.”

“Tyjo, jak máš ty paže macatý.”

“Nebudu s tebou spát, jsi moc tlustá.”

“Už bys se sebou fakt měla začít něco dělat.”

.

.

.

“TY VOLE! TÍM, ŽE MI ŘÍKÁŠ, ŽE JSEM TLUSTÁ, MI NEPOMŮŽEŠ ZHUBNOUT! Spíš naopak!”

“A TY SI MYSLÍŠ, ŽE NEVÍM, ŽE JSEM TLUSTÁ?!”

.

.

.

Jak se mi teda povedlo zhubnout a být konečně spokojená se svým tělem?

• Přijmout sebe sama takovou, jaká teď jsem. “Ok, tak vážím 82 kilo. Stalo se. Je to v pohodě, je to jen určitá fáze v mém životě. Nebude to tak navždy.”

• NASRAT na názory ostatních a přestat si je brát osobně (hůř se to dělá, ale je to tak úlevné!).

• Dopídila jsem se k tomu, že TUK je určitá forma OCHRANY. Tělo si na sebe nabalí tuk, protože se necítí dobře, je nespokojené (u mě to bylo spojené se stresem a depresí vyvolané koronou a smrtí taťky).

Jednou večer jsem tak přemýšlela o tom tuku a o svém těle, až jsem si UPŘÍMNĚ řekla:

“Tělo moje, děkuji, že jsi mě chránilo před stresem a depkama tím, že jsi nás obalilo tukem. Moc děkuji. Ale vím, že tuhle ochranu už nepotřebuji a zvládnu to i bez tuku.”

Opravdu jsem si to procítila a věci se daly do pohybu. 

• Našla jsem si nový koníček, který mi dělal radost a vytáhl mě z depky – hraní na klávesy.

• Po dlouuuhém přemýšlení jsem vyzkoušela ketodietu (lepší to vyzkoušet a udělat si názor sám, než celý život přemítat coby kdyby). Po týdnu jsem usoudila, že nechci “jídlo” z prášku, ale stav ketózy mi moc vyhovoval.

• Začala jsem naslouchat svému tělu, pít hodně vody, prožila si meditaci K návštěvě své zárodečné buňky od Terezy Kramerové

• Absolvovala jsem Cukrfree kurz od Janiny a chvíli jsem žila bez alkoholu, sacharidů a cukrů

• Začala jsem používat bio zeleninu ze Světa bedýnek 

• Zkoumala jsem, které potraviny mi (ne)dělají dobře

• Opět se věnovala sportu. Ale protože chci a dělá mi to radost. Ne že musím, abych zhubla/zpevnila se.

Výsledek: Zhubla jsem deset kilo a nestálo mě to téměř žádné úsilí. Každý krok mi do života přišel sám a přirozeně. Klíčem bylo přijetí tehdejší situace, sebeláska a trpělivost.

Teď neřeším, kolik má jídlo kalorií, jestli jsou tam sacharidy a nebo jestli jsem už dost cvičila. Poslouchám své nitro a tělo (a to mi teď říká, abych začala pravidelně plavat :D)

Další vnitřní prací na sobě jsem opět začala pečovat o svou pleť a vlasy a obnovila svůj šatník. Pokaždé, když projdu okolo zrcadla, do hlavy mi skočí:

“Wow, tobě to sakra sluší! Ty máš ale krásný vlasy! Jsi boží!”

Chceš zažívat stejné pocity spokojenosti a radosti ze sebe jako já? 

Chceš zhubnout, ale pořád to nějak nejde?

Chceš být ze sebe nadšená při pohledu do zrcadla?

Chystám program pro ženy, kde se na naše těla podíváme z energetického pohledu, dostaneme se k sobě, začneme naslouchat potřebám svého těla a najdeme cestu k dosažení svého ideálního JÁ.

Pokud o to nechceš přijít, přihlas se do Waiting listu. Až bude vše ready, dostaneš zprávu jako první!

A zapiš si: Jsi přesně tam, kde máš být. Už teď jsi dokonalé stvoření. A je v pořádku na sobě pracovat a stávat se každým dnem lepší verzí sebe sama.

S pozdravem,

Peťa