Dnes s vámi budu sdílet můj příběh a jednotlivé kroky vedoucí k dobrovolnictví v Indonésii, na ostrově Jáva. V Indonésii jsem žila od srpna 2019 do ledna 2020, poté jsem se podívala do Thajska a Malajsie a v březnu 2020 se za smutných okolností vrátila zpět do Česka.
Tento článek vznikl na jaře roku 2020 a myslím, že tady by neměl chybět. Je to kus mě a může inspirovat další lidi k dobrovolnictví, které považuji za jednu z nejlepších zkušeností v mém životě <3
Přeji vám, ať si článek užijete a odhodláte se k plnění svých snů a nejšílenějších vizí!
Jak jsem se stala dobrovolníkem?
Na konci každého roku si píšu seznam cílů a snů na rok následující. Pokud takový seznam ještě nemáš, najdi si 10 minut pro sebe, zamysli se a napiš si, co bys tento rok chtěl/a dokázat. Pomůže to tvému životu dodat určitý směr a smysl a na konci roku je to skvělé ohlédnutí za tím, jak ses změnil/a a co všechno jsi zvládl/a.
Pamatuji si, jak jsem si na konci prosince 2018 jako první věc na seznam napsala „Stát se dobrovolníkem (Indonésie? Kambodža? Vietnam? Myanmar?)“. Nevěděla jsem, kam chci jet, ale věděla jsem, že chci zkusit něco naprosto nového a na nějaký čas vypadnout z Čech a cestovat. A dobrovolnictví je skvělý způsob, jak můžu nejenom cestovat, ale také pomoci ostatním lidem, obohatit je i sebe, poznat cizí kulturu a zemi do hloubky, a to všechno za málo peněz.
Takže jsem si můj sen napsala na seznam a nechala jsem Vesmír/Boha pracovat.
V lednu 2019 jsem brouzdala Facebookem a v cestovatelské skupině jsem narazila na inzerát, kde organizace United Vision hledá dobrovolníky do Indonésie, Myanmaru a Ekvádoru. „Tohle je ono!“, pomyslela jsem si. Od první chvíle jsem v mém srdci cítila, že tohle je něco speciálního a zlomového. Našla jsem si nějaké informace o organizaci a vypadala věrohodně.
United Vision je nezisková organizace založená v roce 2011 se sídlem v Praze, která se zaměřuje na rozvoj venkova, vzdělávání, ochranu přírody a dobrovolnictví v České republice i v zahraničí. United Vision je také zakládajícím členem koalice CCBC, sdružení nevládních organizací zabývajících se ochranou biodiverzity a environmentálním vzděláváním lokálních komunit v různých částech světa.
První krok: Poslat životopis a motivační dopis v angličtině
Jelikož jsem děsně lenivý tvor, trvalo mi téměř dva měsíce, než jsem konečně vytvořila a odeslala (poslední den před termínem) životopis a motivační dopis. Ale vyplatilo se to a brzy jsem obdržela pozvánku na pohovor, který se konal v Praze.
Druhý krok: Pohovor s českou organizací
Vyrazila jsem do Prahy na pohovor. Čekala jsem něco jako pracovní pohovor, takže jsem zpočátku byla děsně nervózní, ale ukázalo se, že se jedná spíše o přátelský pokec a že holky z United Vision jsou děsně fajn a milé. Řekly mi více informací o samotném projektu a co bych od něj mohla očekávat. Také se mě zeptaly, proč bych se chtěla stát dobrovolníkem, co mě k tomu motivuje, co od mé cesty očekávám, zda mám zkušenosti s učením angličtiny a zda vůbec umím mluvit anglicky. Myslím, že jsme spolu mluvily asi půl hodiny. Odcházela jsem s příjemným pocitem a úsměvem na tváři a o několik dní později jsem obdržela e-mail, ve kterém stálo, že mě holky vybraly na projekt do Indonésie! Nemohla jsem tomu uvěřit!
Proč vybrali zrovna mě?
Těžko říct, ale myslím si, že mohlo hodně pomoci toto:
- Vždy se snažím být pozitivní
- Jsem flexibilní a snadno se přizpůsobuji
- Mluvím plynně anglicky (ale rozhodně ne bezchybně)
- Už jsem měla zkušenost s učením angličtiny (velká výhoda, ale rozhodně ne podmínka!)
- Hodně se směju
- Myslím, že toho k životu moc nepotřebuji
- Celým mým srdcem jsem věřila, že tahle příležitost byla vytvořená přímo pro mě
Obecně si myslím (a věřím), že když si něco opravdu přeji a jdu si za tím, tak to přijde do mého života. Zkus to aplikovat i do svého života <3
Třetí krok: Videohovor s indonéskou organizací
United Vision spolupracuje se spoustou dobrovolnických organizacích po celém světě. Jednou z nich je Dejavato – indonéská nezisková organizace, která sídlí v Semarangu na Jávě.
Přes e-mail jsme si domluvili termín a v dubnu jsem se zkontaktovala s Fani a Rudim z Dejavata přes Skype. Měla jsem hrozný strach! Co když jim nebudu rozumět? Vlastně jsem nikdy neslyšela indonéský přízvuk! Co když řeknu nějakou kravinu? Co když se jim nebudu líbit?
A opět jsem se neměla čeho bát. Hovor byl naprosto v pohodě. Povídali jsme si asi půl hodiny. Zajímalo je, co mě motivuje, proč bych chtěla učit angličtinu v Indonésii, jestli mám nějaké alergie nebo dietu, jestli jsem už někdy byla v Asii a tak dále. Fani mi řekla více podrobností o projektu a procesu jak získat víza a prodiskutovali jsme spolu všechno, co mě zajímalo. A po hovoru bylo rozhodnuto – pojedu do Indonésie!
Musela jsem něco platit?
Vyjela jsem přes program EVS – European Voluntary Service (česky Evropská dobrovolná služba). Tento program je plně hrazený Evropskou Unií a dává lidem od 18 do 30 let příležitost vyjet na dobrovolnickou službu do zemí po celém světě. Délka projektu bývá od dvou měsíců do jednoho roku a každý může grant využít pouze jednou za život. Grant ti pokryje letenku, ubytování, stravu třikrát denně, víza, pojištění a každý měsíc dostaneš kapesné 90€.
Letenku a víza jsem si prvně musela zaplatit sama. Čekala jsem, dokud se mi nevyřídí víza, takže jsem letenku z Prahy do Semarangu kupovala na poslední chvíli a dala za ní přibližně 24000,- Kč. První polovinu peněz mi má organizace poslala na účet po příletu do Indonésie a druhou polovinu jsem obdržela po skončení projektu.
A co víza?
Když přiletíte do Indonésie jako turista, obdržíte 30 denní turistické vízum, které je možné si prodloužit až na 60 dní.
Ale já jsem potřebovala víza na 6 měsíců.
Proto jsem si předem zažádala o SOCIAL VISIT VISA. Tohle vízum je na 60 dní a poté se musí každý měsíc prodloužit na ambasádě maximálně na 180 dní (takže ho lze prodloužit čtyřikrát). Během pobytu jsem nemohla opustit zemi, jinak bych o víza přišla.
K získání víz jsem potřebovala:
- vyplnit visa dokument (ke stažení z webovek ambasády)
- průkazovou fotografii
- zvací dopis z Indonésie (nakonec vyžadovali i občanku ředitele Dejavata)
- letenku tam i zpět
- potvrzení, že mám na účtu minimálně 60000,-Kč / 2400€ (tolik jsem neměla, takže mi moje sestřenice pomohla a po vytisknutí potvrzení jsem jí peníze poslala zpět)
- předem zaplatit na bankovní účet víza poplatek cca 1500,-Kč / 60€
- a samozřejmě PAS
Na ambasádě jsem strávila asi 20 minut a víza byla hotová za týden.
Co dalšího jsem si zařídila?
- nechala jsem se očkovat proti břišnímu tyfu a žloutence A, B
- nechala si zkontrolovat a opravit zuby (nevím, jestli to víc bolelo mě a nebo mojí peněženku)
- zařídila jsem si mezinárodní řidičský průkaz
- odhlásila se ze zdravotní pojišťovny (pokud opustíš ČR na minimálně 6 měsíců, nemáš povinnost platit zdravotní)
- zařídila si datovou schránku, abych v březnu mohla podat daňové přiznání online
- rozměnila si 50€ a 50$ pro případ nouze
- informovala mojí banku, že budu v zahraničí – aby mi neblokli kartu při vybírání hotovosti
- vytvořila si účet u německé banky N26, abych mohla vybírat peníze po celém světě bez poplatků (Bohužel jsem po dvou týdnech v Indonésii ztratila peněženku se všemi kartami, takže všechna snaha byla zbytečná)
- dohodla se s holkama z bytu, že se budu moct nastěhovat zpátky, až se vrátím do Česka
Bylo to docela vyčerpávající, ale už stačilo jen zabalit batoh a vyrazit do světa!
Jaké bylo mé poslání v Indonésii?
Mé poslání bylo zejména učit angličtinu. Tento dobrovolnický projekt zahrnoval i kulturní výměnu a porozumění. Ale nebylo to jenom o učení angličtiny. Stalo se toho tolik a s Imou jsme vytvořily spoustu menších projektů, které nebyly součástí původního programu. Například jsme spolu napsaly knížku o neformálním vzdělávání, která je plná icebreakerů, energizerů a dalších aktivit.
Můj projekt začal v srpnu 2019 a skončil v lednu 2020 a byl rozdělený na dvě hlavní části – první se odehrávala ve městě Madiun ve střední Jávě, kde jsem učila na akademii s vojenským režimem (Akademi Perkerataapian Indonesia). Kadeti tam musí vstávat ve čtyři ráno, dodržovat šílená pravidla, nosit uniformy, salutovat, cvičit, chodit na nástupy a nezbláznit se z toho
Druhá část mého projektu se odehrála ve městě Semarang na severu Jávy, kde jsem si vyzkoušela život v hostitelské rodině a výuku na základní škole (SMP2). To byla totálně odlišná zkušenost. Myslím, že hlavně tady se moje indonéština rapidně zlepšila.
Také jsem strávila jeden týden v indonéské školce, kde to funguje naprosto jinak, než jsme v Česku zvyklí.
Má dobrovolnická cesta byla plná radosti a dobrodružství! Rozhodně bych každému dobrovolnictví doporučila, je to opravdu život-měnící zkušenost. Kromě učení angličtiny jsem se také dostala do místního rádia, kde jsme vysílali živě – On air. Mluvila jsem na několika přednáška před stovkami lidí, přednášela jsem na sněmu vysokoškolských profesorů, kteří učí cizince indonésky a já jim povídala o tom, jakými technikami se učím já, procestovala jsem nespočet měst a poznala stovky nádherných míst, získala nové zkušenosti s duchy a s indigo lidmi, ztratila peněženku se všemi doklady, jedla rýži třikrát denně půl roku v kuse, zažila, jaké je to cítit se jako celebrita, naučila se používat vodu místo toaleťáku, inspirovala stovky lidí a ukázala jim, že není třeba mít strach z mluvení anglicky a že všichni běloši nejsou povrchní a namyšlení, našla nová pravá přátelství a kontakty na lidi z různých koutů světa…A další <3
Pokud by ses rád/a stal/a dobrovolníkem,
zkoukni stránky United Vision (pouze pro Čechy), Dejavato nadace a nebo prostě googluj. Existuje mnoho cest, jak se stát dobrovolníkem a okusit život v cizí zemi. Například:
Máš nějakou zkušenost s dobrovolničením? Láká tě dobrovolnictví? Žil/a jsi v cizí zemi?
Doufám, že ti článek pomohl a odpověděl na tvé otázky. Pokud ne, ráda ti odpovím do komentářů a nebo na instagramu @adamcovapetra.cz
Přeji ti nádherný den a bezpečné cestování
Petra
PS. Pokud by tě můj příběh zajímal víc, můžeš navštívit přednášku, která se uskuteční 2.11.2021 v Českých Budějovicích v kavárně U Vás. Případně se na instagramu můžeme domluvit na přednášku ve tvém městě/škole <3